Historie

Od sirotčince a chorobince k modernímu zdravotnickému zařízení

Dnešní Nemocnice následné péče navazuje na stoletou tradici pomoci a péče o ty, kteří to potřebují. Seznamte se s historií budov, které tvoří náš areál.

Okresní útulna mládeže – okresní sirotčinec
(dnešní budova čp. 166)

Počátkem roku 1923 požádala správa okresu město Lomnici nad Popelkou o věnování pozemku na stavbu zařízení pro opuštěné a osiřelé děti. (Město Lomnice nad Popelkou bylo v té době okresním městem.)

Plán stavby a rozpočet vypracoval Ing. Vácslav Slaba. Rozpočet stavby převyšoval částku 500 000 korun, proto se hledaly další možnosti financování. Ministerstvo sociální péče poskytlo bezúročnou půjčku 140 000 korun. Lomnická Městská spořitelna, Občanská záložna a obce Košťálov a Nová Ves nad Popelkou pak poskytly peněžité dary. Zadání stavby Ing. Vácslavu Slabovi bylo datováno 18. srpna 1923.

Slavnostní otevření sirotčince – zpočátku pro 30 dětí ve věku 3–14 let – se uskutečnilo 8. února 1925. Jídlo se podávalo pětkrát denně, maso měly děti na jídelníčku dvakrát týdně. Každých čtrnáct dní přicházel na kontrolu lékař a jednou za čtvrt roku probíhala důkladná lékařská prohlídka, vážení i měření, o čemž se vedla zdravotní kniha.

Osiřelé a opuštěné děti z obcí lomnického okresu měly zajištěnou nejen péči, ale také vzdělání. Domovské obce za ně platily 2 koruny denně na oblečení, obutí a učební pomůcky. Děti měly k dispozici hřiště a zahradu s altánem, kde mohly pomáhat při pěstování zeleniny, stejně jako při úklidu v budově. Navštěvovaly blízkou školu, chodily do Sokola i do divadla.

V suterénu budovy byla kuchyň, spíž, prádelna a koupelna s bazénem a sprchami. V přízemí se nacházela jídelna, byt domovníka a správkyně. V prvním patře byly umístěny ložnice chlapců a děvčat a umývárny. Mezi ložnicemi byly pokoje pro opatrovnice, místnost pro izolaci lehce nemocných a koupelna pro dospělé.

Správu ústavu zajišťovalo šestičlenné kuratorium. Domácí dozor vykonávala správkyně, která měla k ruce kuchařku, služku a ošetřovatelku. Praní obstarávaly posluhovačky. Prameny dokládají, že v útulně bylo v roce 1926 ubytováno 22 dětí do 14 let, 4 děti do 18 let.

V padesátých letech byl sirotčinec zrušen a budova byla spolu se sousedním bývalým chorobincem využita pro oddělení Interny II, později léčebny dlouhodobě nemocných (LDN). Dnes patří městu Lomnici nad Popelkou a po generální opravě a modernizaci slouží Nemocnici následné péče.

Okresní chorobinec
(dnešní budova čp. 440)

V roce 1887 byly vydány pokyny ke zřizování veřejných chorobinců. V roce 1908 vyzval tehdejší okresní náměstek Ignác Hornych obce na Lomnicku ke hlášení sirotků a chudých osob. Provedené šetření ukázalo, že v regionu žije 29 sirotků a 33 chorých či chudých osob.

Ing. Vácslav Slaba započal v roce 1927 stavbu chorobince na pozemku v blízkosti tehdejšího sirotčince. Budova byla dostavěna a předána do užívání 17. listopadu 1928. V roce 1931 bylo obsazeno 46 lůžek z celkové kapacity 48 míst.

Zdravotní péči v chorobinci zajišťoval MUDr. Vlastimil Bartoš a ošetřovatelka Zdena Kovářová, zatímco domovníkem byl Alois Petr. V poválečném období byl vybudován samostatný vjezd do objektu, který pak spolu s vedlejší budovou čp. 166 sloužil jako nemocniční oddělení Interna II, později jako LDN a nyní jako Nemocnice následné péče.

Prameny a zdroje:
Dokumenty Státního okresního archivu Semily
Vlastivědný sborník „Lomnicko“ (ročník 1924)